Psal se rok..dejme tomu NULA, nebyla relativní, statická ani dynamická, proste nula. Narodil jsem se ani nevím komu a ani nevím kde, jenom vím, že okolo mě nebylo nic a zároveň v mém okolí bylo vše na co jsem pomyslel. Byla to krutá doba, jelikož čas nebyl časem , ale byl to jenom čas (S dnešním časem to nemá vůbec nic společného). Jelikož čas byl čas a já měl/neměl co dělat (byl jsem líný a věděl jsem , že mi nemá nic kam utéct, taky kam, že? když nic nebylo...) a tak jsem se rozhodnul tvořit. Jak jistě už víte, tak okolo mě bylo vše na co jsem pomyslel..jenže na co myslet když není žádná předloha, která by mě mohla nadchnout? Bylo to težké, ale pomalu to šlo myslel jsem a vše se začlo tvořit. Moje vlastní myšlenky dávaly inspiraci mým dalším myšlenkám a v této rekurzivní funkci vznikaly divy. Z nuly se stalo to, co nikdo z Vás neviděl a z toho se stalo další to, co taky nikdo neviděl..a tak to bylo po celý čas. Až do doby kdy čas začal být časem a kdy fyzikální zákony začaly platit (i když zatím nebyl nikdo kdo by je vymyslel). Sice pořád čas nebyl takový jako dnes, ale aspoň se už uměl natahovat, smršťovat a hlavně mizet. V tu chvíli začla existence být existencí a mohla vznikat pevná hmota. Díky hmotě za časal upravovat čas a i fyzikální/matematické/ prostě všechny zákony. Zákony daly řád mé fantasii a já mohl myslet v jistém smyslu. Ač bylo a nebylo vzniklo to , co dneska se nazývá Vesmír a netrvalo dlouho (pro mě) a bylo to, co je dnes...a nepotrvá dlouho a nebude to, co je dnes a bude zas to, co bude na počátku mého narození. Může Vás těšit jenom to, že Vy už u toho nebude, jelikož čas hraje na mé straně a ne na Vaší. Paradoxem je, že to, co dalo život Vám Vám zároveň umožnilo dát moc k tomu abyste ono dokázali zabít a tím pádem zničit i sami sebe.


Morf